Maroko listopad 2009
Zpět
„Co děláš před Vánocemi?“, zeptal jsem se Dejva během jednoho chlapáckého setkání začátkem listopadu.
„Jedu s tebou na výpravu“, odvětil ten duchapřítomný mládenec. „Kam se jede?“
Trochu jsem se zasnil a nechal si hlavou prolétnout reálné cestovní cíle během evropské zimy.
„Do Maroka, chlapče, do Maroka“
„Tak to máš co dělat, abys to stačil naplánovat, kámo“, potáhl Dejv z cíga.
Měl pravdu. Kromě proviantu jsem musel zařídit ještě hafo věcí – nachystat Defíka do pouště, obstarat nové sand plechy (ty staré jsem rozštípal v Albánii), vymyslet způsob kotvení navijáku v písku (Dejv pak zrealizoval), sehnat pár nových krámů na vyprošťování, najít a postahovat mapy do palubního kompu a navigace, sehnat trajekt z Francie, který nakonec stejně nevyšel, namontovat přídavná světla pro jízdu v horách, koupit průvodce od Rough guide, sestudovat něco o Maroku, protože alespoň jeden z nás dvou by měl něco vědět o zemi, kam se vydáme….
Dejv navíc obstaral boží trička s logem výpravy a nový český vlajky na dveře, tak to už asi můžeme jet!
Sobota 21.11.09
Na cestu se vydáváme kolem 10.30, ráno menší organizační problémy, ale je třeba si vybrat dávku smůly ještě před cestou. Těšíme se do Maroka, ale na cestu do španělského Algeciras, odkud hodláme přejet do Ceuty, příliš ne. Čeká nás 2880km po dálnici, s Defíkem, kterého neženeme větší rychlostí než 115km/hod…
Dnešní cesta není zas tak zajímavá, projíždíme Německo a ve Francii kousek za Lyonem dáváme kompromisní nocleh na dálničním odpočívadle. Jsme tu sami, pohoda, lehce prší, ale je teplo (cca 7 stupňů) :).
Načínáme Jeníka Becherovic, jen trošku, jsme orvaní jak borůvky a to jsme ještě nedorazili ani do půlky cesty po dálnici….
Neděle 22.11.09
Ráno se budíme kolem osmé, je na nás trochu znát 1100km z předchozího dne. Máme bohatýrský cíl na dnešek, ujet
Na jedné ze zastávek se z Dejva stává zarputilý lovec bab(ek), tedy houbaří a kupodivu i nachází houby. Ruče je dáváme do palubní lednice, však ony se ještě hodí.
O tři sta kilometrů jižněji potkáváme české tiráky na parkovišti u benzínky, trčí tu už druhý den a na cestě jsou už měsíc bez zastávky doma, tvrdej chleba. Tak jsme za ty cíga, co jsme jim dali, ani nechtěli prachy.
Táhneme Defíka po dálnici směrem na jih, kolem osmé večerní už meleme z posledního a únavka nám zavírá kukadla a přivírá i jindy tak vytříbený smysl pro humor. OK, pečeme na smělé cíle a nacházíme dokonalé místečko na spaní kousek nad Valencií. Spíme na kamenité pláži
Z kuchyně začínají vonět houby, dnes večer bude houbovka a lá Dejv. Pokud je tohle poslední zápis v deníku, houby nepařily mezi jedlé odrůdy.....
Pondělí 23.11.09
Houby byly jedlé.
Místečko na spaní bylo opravdu skvělé, absolutní klid.
Dojídáme poslední zbytky štrúdlu (díky, holky!) a opět se vydáváme na cestu. Už nás to moc nebaví,
Spíme na městské pláži za Algeciras, nikde nikdo, slyšíme moře a spíme jako dudci.
Úterý 24.11.09
Nějak jsme si zapomněli ověřit, zda tady náhodou není posunutý čas. Vstáváme proto o jistotu o hodinu dřív vycházejíc z Dejvovy informace, že mu chodí smsky s časem doručení o hodinu delším. No nic, čas je tu stejný jako ten náš, takže ve čtvrt na sedm stepujeme v přístavu a kupujeme si trajektěnky na osmou. Pak zjišťujeme správný čas a operativně měníme trajekt na 7.30. Je tu poloprázdno, kdo by taky jezdil do Maroka skoro v prosinci, že?
Trajekt je fofrník, za 35 minut jsme v Ceutě, tankujem v bezcelní zóně, zas taková hitparáda s cenami to není a jedem na hranici s Marokem.
Je na nás vidět, že jsme tu poprvé....Zastavuje nás důležitě vypadající Vendelín v pyžamu (=dželáb, velmi praktický plášť s kapucí, chrání proti větru i prachu) a cpe nám papíry, zapisuje si auto a pak si říká o 20€ pro celníka a 5€ pro sebe, že nás protáhne přes hranice. Posílám ho do řitě, tak přebíhá na druhou stranu, k pokladníkovi výpravy.
Marné bylo moje sprosté hulákání na Dejva, ať mu nic nedává. Dejv chce rychle přes hranice a tak vytahuje požadovaný obnos. Chlapík mizí a za malou chvíli se vrací. „Jeďte k celníkovi číslo 4“, hlásí spiklenecky. Mhm, žádný celník číslo 4 tam nebyl, vlastně jsme přes španělskou stranu hranic nepotřebovali vůbec nic. Vyhozený prachy a trpká příchuť. Šílím vzteky, i na sebe, měl jsem být tvrdší na čmouda, sebe i Dejva.
Na marocké straně už nenechávám nic náhodě, drsně odháním všechny „pomocníky“ a všechno si obíhám sám, Dejv sedí v Defovi a je mu kyselo, je na sebe lehce na...štvanej. Za 15 minut mám oběhaný papíry a tak vyrážíme konečně do Afriky. Prvních pár kilometrů jedeme upravenými městy, rozhodně dobrá vizitka pro turistu vstupujícího do země. Pak už se ráz krajiny začíná dostávat do normálu a najednou se objevují obrovské hromady odpadků za obydlími.
Tuto sobotu se koná velký svátek Aid el-Adha, kdy každá rodina musí obětovat ovci Alláhovi. Prakticky všude se proto konají ovčí trhy, na jednom zastavujeme a já se nořím do děje, zápachu a prachu, abych si taky koupil ovci. Nebo aspoň pořídil ňákou fotku :-)
Dejv usíná a tak si to valím kolem Tetouanu na jih, pak se střídáme a Dejv nasazuje celkem solidní cestovní tempo. Asi si chce vylejt vztek, nebo co. „Hej kemo, nikam nespěcháme“, pokouším se krotit jeho divokou jízdu. „Tys mě taky málem vyklopil v zatáčkách nahoře v kopcích“, nedá se odbýt a valí dál. Mno, nevím nevím, jak si to mohl pamatovat, když měl zatažený víčka a chlebárnu dokořán.....
Kde se vzal, tu se vzal, sympatický mladý policista. Sympaticky na náš kouká a ještě sympatičtěji nás zastavuje. Jeli jsme příliš rychle, ukazuje nám 83km na šedesátce. Z Dejva se stává lehce devótní mládenec, vysvětluje, že tu blbou ceduli neviděl a že tam asi není. A pokud tam je, tak není vidět. A pokud vidět je, tak on ji teda rozhodně neviděl, protože jel tak rychle, že mu na žádnou ceduli už nezbyla pozornost. Píše Dejv : Dejv mu svou naprosto dokonalou neznalostí francouzštiny nedává šanci pro vyjednávání a při pohledu na český tůristy se mu zželelo a jen opakoval ,,you have to drive slouly :) Policista je fajn chlapík, pouští nás a Dejv nasazuje úmorně pomalé tempo, předbíhají nás i maročtí hlemýždi a to tedy žádní fofrnící nejsou.
Nacházíme fajn místečko na spaní, jsme vysoko nad údolím, jen lehce sem doléhají zvuky z vesnice, je tu krásně teplo a krajina je zajímavá.
Po 4 dnech se dostáváme k hygieně, zakoupené součástky v Bauhausu ve španělské Malaze odborně zapojujeme a vzniknuvší sprcha je opravdu dokonalá. Konečně nevoníme potem, ale čistotou a já si přestávám vyčítat, že jsem sprchu zapomněl doma
Kolem nás prochází pár Marokánců, jeden chce vyfotit a pak za to chce peníze. Vysvětluji mu, že mně lidé platí za fotky, takže může být rád, že jsem ho vyfotil zadarmo. Moc to nechápe a ještě asi půlhodinku poskakuje kolem, na všechno se ptá a ničemu nerozumí, pak konečně odchází i s oslíkem pryč a bere si sebou dalšího kámše, který se k nám přimotal. Jsme trochu nedůvěřiví k Marokáncům, ten debil na hranicích nás opravdu nasejřil, tak teď to s námi budou mít o něco těžší....
Středa 25.11.09
Po ránu nás probouzí zvuky muezzina svolávajícího věrné ovečky k ranní modlitbě. Pokud by snad muezzinův tlampač nestačil, probudili se i oslíci a kohouti a tak libé zvuky z údolí zajistily nekompromisní ranní vstávání. Ale chrupka to byla bezvadná, konečně se pomalu začínáme zbavovat hloupé únavy z ujetých 3000km evropským kontinentem.
Dnes vyrážíme do města Fes, kde v létě proudí davy turistů starým městem, medinou. Snad tomu bude koncem listopadu jinak....
Bylo. I jinak dotěrní nahaněči nebohých cestovatelů se tentokrát nekonají, pouze jeden si to k nám přihasil a už neodtáhl, ok, zkusíme naše vyjednávací schopnosti. Parkujeme auto a rozjíždí se dlouhá diskuse o tom, co a za kolik. Přistupuje ještě průvodcův bratranec (no fakt to byl bratranec, tvářili se strašně uraženě, když jsem jim to nevěřil) a drtí mě fakty o tom, že níž než na 250 dirhamů nemůžou jít. OK, my vám to dáme za 80, říkám a na jejich zápornou reakci se rozhodujeme udělat tour d´ medina sami. Fajn, za 100 drh bys to vzal?, probouzí se bratranec. Jo, domluveno.
Prohlídku začínáme v jakési podivné dřevěné "předvesnici" před medinou. Je tu truhlář, kovář a spousta dalších řemeslníků včetně sušiče kůží, jehož úkolem je každý den vytahat silně nevonící kůže na slunce, aby vyschly. Teprve pak se vracejí zpět do procesu vydělávání.
Medina sama o sobě je krásná, člověk se skutečně dostane na nějakou chvíli do prostředí, kde se čas prakticky zastavil, přestože i tady je znát moderní doba. Náš guide je z nás trochu otrávený, jasně jsem mu řekl, že nehodláme nic kupovat a tak z nás nekápne dodatečná provize od obchodníků, to je tedy prdlajs kšeft. Jsme ale rozjetí ze včerejška, podruhé se napálit nenecháme.
Zkouším trochu fotit, ale domácí jsou nervózní, tak je nechávám v klidu a neprovokuji.
Ptám se guida, proč jsou lidé vzteklí, když je fotím. Protože bys ty obrázky mohl prodat, zní odpověď.
"No a co", ptám se. "No a nic", říká, "měl bys z toho peníze a oni ne".
Aha. Konec diskuse.
Obhlédli jsme nejzajímavější místa, Velkou mešitu, koželužny, fontánu, etc. a vracíme se k autu. Guide začíná somrovat o „dárek“, tedy cigarety, whiskey, alkohol nebo cokoli, zda bychom mu něco nechtěli dát. Nemohli a nechtěli.
Inkasuje 100drh, tváří se kysele a na závěr mi oznámí, že jsem crazy. No, to je mi novina....
Vymotáme se z Fesu a směřujeme na město Azrou.Zhruba v polovině cesty projíždíme vesnici Ifrane, postavené ve stylu francouzských Alp. Výjimečná záležitost, prostě jedna vesnice je úplně odlišná od zbytku Maroka, tím spíše, že je zde prominentní univerzita a letní sídlo marockého krále. Také parkující auta napovídají tomu, že zde nebude žádná střední třída, neřku-li nějací chudáci. Všude jsou policajti, divnej svět...
Za Azrou sjíždíme na vesnici Ain Leuh a pokračujeme hornatým terénem k jezeru Azigza.
Úchvatná cesta, pomalu začíná zapadat slunce a v červených skalách kreslí měkké stíny, údolní kotlinou protéká krásně čistá horská bystřina, ve které údajně žijí i pstruzi(!), celek je zasazen od nádherných cedrových lesů, kde by měli žít i makakové (na nás tedy nevykoukli, to je jak se sobama v Norsku), moc dobrá volba.
Trochu nás nahánějí děcka, ale nic dramatického, fotím u studny ženské, co na oslech přijely natankovat pro rodinu a žádný problém, ještě se na mě culí a jsou v klidu, jedna z nich dokonce dělá oči. Kluci opodál hrají fotbálek na jediném rovnějším plácku široko daleko, dva kameny nahradí branku.
V téhle části Maroka je úplně jiné oblečení než nahoře na severu. Chlapi tu nenosí „pyžama“, ani kapuce, ženy jsou oblečeny více civilněji než ty severní, přesto mají vlasy striktně ukryty pod šátkem, nikoli ale abájou.
Dorážíme k jezeru, nádherné místo a nikde nikdo, na cestovatele i domácí je tu už zima. Nad jezerem jen pár domorodých stanů, kde přespávají pastevci z kmene Beni M´Guild. Jsou tu ještě pozůstatky od dlouhodobých pikniků, tahle lokalita je moc oblíbená, ale teď je tu absolutní klid.
Je zima až praští, dělám dlábo a Dejv oheň, voňavej a z cedru, nezmrznem.
Čtvrtek 26.11.09
Vstáváme do zamrzlé krajiny, v noci byla opravdu zima jak v ruské čítance. Lehce jsme klepali kosu, vstával jsem dvakrát nahodit nezávislé topení, jinak bychom se moc nevyspali.
Budí mě podivné zvuky, na lidi to moc nevypadá a na ptáky také ne. Vykouknu okénkem ven a nevěřím vlastním očím! Před autem se nám procházejí makakové, kteří tu v cedrovém lese žijí. Budím Dejva a tiše zíráme na tu nádheru, pak zkouším trochu fotit a tlupa se s klidným vřískotem, pokud se to tak dá říci, vzdaluje pryč.
Studená noc se pomalu mění v překrásné ráno, kolem desáté i do jezerní kotliny začnou dosahovat sluneční paprsky a my během půlhodinky shazujeme teplé oblečení a odjíždíme v tričku a kraťasech.
Rada starších jako dnešní cíl určila předhůří Vysokého Atlasu, směřujeme tedy na Beni Mellal. Ve městečku Zaouia Ech Cheikh si dáváme kafe, cesta nám pak rychleji ubíhá.
Konečně se dostáváme na R
Nad Bil El Oudane vjíždíme do oblasti červených hor, strašně se tu práší, ale krajina je opravdu nádherná. Objíždíme jezero El Abid, slunce začíná zapadat a zase vykresluje v erozivním povrchu hor krásné stíny.
Kolem cest se objevují neustále Marokánci, někdy na místech, kde to nemá žádnou logiku, nikde žádné obydlí, nic, a oni tam přesto stojí. Trochu to nechápem.
Chce se mi strašně fotit, ale nemůžu pořád najít nějakou fintu jak navodit přátelskou notu, snad se mi to povede později.
Nacházíme slušné místo na spaní, sice jsme už měli lepší, ale držíme se osvědčené taktiky nehledat nocleh za tmy, tak bereme zavděk tímhle. A zítra budeme pokračovat v horském dobrodružství.
Pátek 27.11.09
Hned po ránu sjíždíme do vesnice Tilouguite. Konečně se mi daří fotit, lidé nejsou vyloženě nepřátelští a neprotestují, když kolem poskakuju s foťákem. Parkujeme Defa za vydatné asistence místních a během chvilky prošmejdíme místní trh, kde se dá koupit úplně všechno, ale pro nás skoro nic praktického. Leda bychom si chtěli uvařit tajine, směs skopového masa a zeleniny, dušeného nad kahanem v hliněné nádobě. Tajine se dá koupit prakticky v každé restauraci.
Trochu jsme ztratili cestu, tak se ptáme místního vojáka jak dál a po přesné informaci ještě doplněné schematkem vyrážíme opět na cestu. Asfaltka se mění na šotolinu, ale cesta je docela OK. Dnešní cíl je sedlo Tizi n´ Ilissi,
Konečně začínáme mít pocit, že se ocitáme v končinách, kam se běžný turista jen tak nepodívá. Cesta je prostě dokonalá. Projíždíme několik maličkých horských vesniček, kde zastavují místní busy, zpravidla prehistorické dodávky Mercedes, a polovina cestujících zvrací z nezvyku jízdy autem, zvláště v tak kopcovitém a zatáčkovitém terénu.
Kolem cesty je neustále nepochopitelně spousta lidí, kde se tu berou, nevíme.
Kolem třetí odpoledne se konečně dostaneme do sedla Tizi n´ Iliss, je tu pořádná kosa, ale vostrej týpek vydrží v kraťasech a tričku několik minut venku.
Sjíždíme dolů do vesnice El Had (?) a pokoušíme se najít odbočku nalevo, marně. Zastavujeme na začátku vesnice a okamžitě se kolem nás sbíhá tlupa dětí. Dejv si hraje na dědu Mráze a rozdává Bonpari, no to byla jízda. Během několika vteřin se seběhly děti z celého širého okolí a v nastalé tlačenici se pokouší urvat alespoň jeden kousek toho báječného českého tlamolepu.
Celé údolí je lemováno starými kasbami, které tvoří jednotlivé vesnice nebo možná je to všechno jedna vesnice. Každopádně domy, které tu jsou v nadmořské výšce
Lidé se zdraví políbením ruky, muži i ženy. Vypadá to trochu legračně : známí se potkají, podají si ruce, pak jeden vezme ruku druhého a políbí ji, druhý si vezme zase ruku prvního a vykoná totéž a pak si každý políbí ruku, kterou mu předtím políbil jeho protějšek. Nezvyklé.
Najednou končí cesta R 307, po které jsme sem přijeli. To, že jsme chtěli původně odbočit, už nás tolik netrápí, operativně jsme změnili plány, ale cesta se stala neskutečnou terénní vložkou. Jedeme po oslí stezce v rudých horách, nevěříme vlastním očím, že něco takového může vůbec existovat. Uvidíme, zda nás zítra těch
Nacházíme místo na nocleh, hned vedle cesty, ale tady asi nikdo jezdit nebude....
Je hrozná zima a tentokrát nemůžeme topit, musíme šetřit naftou.
Sobota 28.11.09
Noc jsme strávili nabalení jako sněhuláci, co se nám vešlo do spacáku jsme tam nacpali, abychom neumrzli. To byl ale chytrej nápad jet do Vysokého Atlasu začátkem prosince :-)
Nezmrzli jsme a vstáváme do ukrutné zimy, spíme v údolí a tak ani slunce zatím nemá šanci, svítí nám vysoko nad hlavami a na nás se nedostává. Vylézám na kopec se podívat, zda v okolí neexistuje nějaká lepší cesta, neexistuje, ale zase mám krásný výhled po kraji, lehce zalitém ranním nesmělým sluncem.
Snídáme zmrzlýma packama a bez otálení se vydáváme na cestu. Bude to zřejmě zajímavé....
Bylo. Cestička vede červenými horami, práší se jako hrom a po třech dnech bez pořádné očisty těla začínáme pociťovat prach úplně všude, svědí nás celej člověk. Docela už chápu, jak si malé Berberky vytváří zajímavé účesy na hlavách. Stačí se pár dní nemýt a vlasy pak drží jakoukoli fazonu. Prach je všude okolo nás, stačí jen lehce pohnout nohou a červený dým se zvedne.
Cesta je mizerná, nepotkáváme ani auto, ani živáčka a po dvou hodinách jízdy dojíždíme do kasby Tirsal. Po nepopsatelné cestě, kterou jsme doslova museli hledat podle otisku oslích kopyt, se dostáváme pod vesnici, kde je výjimečně živo. Nu ano, dnes je velký muslimský svátek Aid el-Adha (Aid-el Kebir), kdy každá rodina musí obětovat ovci Alláhovi. Tedy každá taková, která si to může dovolit.
V praxi to vypadá tak, že se obětuje jenom nepatrný kousek ovce a zbytek se spořádá, však on se Alláh nezvencne. Svátek připomíná Abrahámovu poslušnost vůči Hospodinovi.
Chlapi a chlapci sestupují do údolí a stoupají druhou stranou nahoru k místu dopolední modlitby, kterou patrně celý svátek začne. Zastavujeme v polovině kopce a sledujeme to neskutečné hemžení – pěšky, na oslovi, na mule a náčelník vesnice na krásném arabském hřebci. Chlapi mají na sobě slavnostní hábity, jsou umytí a relativně oholení, všichni v poměrně dobrém rozmaru. Jsem fascinovaný tím divadlem, pod kasbou jistě několik set let starou, zasazenou do krásných hor, modrá obloha, načervenalé hory, vše ve výšce přes dva kilometry.
Ženy a dívky jsou nastrojené doma, vidíme je jen v oknech a to do doby, než si všimnou, že je pozorujeme. Dejv si neodpustí poznámku o tom, že když jsou všichni chlapi z vesnice pryč, byla by to docela dobrá příležitost jak pohovořit s domorodkyněmi….
Pokračujeme v cestě a Dejv žene Defa do pruďáckého kopce uprostřed vesnice, kde cesta prostě přestala existovat. Chytáme se posledních pár náznaků routky a reagujeme na pokyny obecního blázna, jež jako jediný zůstal ve vesnici, krom žen, samozřejmě. Někdo tu vodu musí nanosit, že?
Nad vesnicí se cesta nezlepšuje, to je opravdu masakr a Def nám spílá do bláznů, doslova šplháme nahoru po skále. Sjezd dolů taky stojí za prd, ale je to mimořádně krásné panorama.
O pár kilometrů dál potkáváme na cestě opět karavanu mužů spěchajících na modlitbu, parkujeme u okraje cesty, abychom je nezaprášili a otevřeným okénkem zdravíme „bonžůr“ jako o život.
Konečně začínáme klesat do údolí, cesta je stále výživná. Poprvé po třech dnech se dostáváme na asfalt a klesáme pod
Nacházíme hotel Gité v Imi N´ Imri a jdeme se dokonce podívat na cimru. Aha, tak to raději budeme spát v Defovi. Pár kiláčků od hotelu Dejv identifikuje potencionální místo na spaní, zajíždíme tam a poprvé v Maroku nacházíme místo téměř v téměř borovém lese téměř o samotě. Neskutečná idylka, narychlo dáváme dohromady palubní sprchu a ještě než zaleze sluníčko si dopřáváme zanedbávané koupele. Čerstvě natočená voda je opravdu ledová, ale vidina čistého člověka nás zahřívá více než zapadající slunko.
Skvělá večeře jen zasazuje pověstnou třešeň na dortík a cestovatelská pohoda opět zavládne v řadách výpravy. Dejv tvrdí, že je vyrovnanější než Buddha, já se spokojeně usmívám a albánská koza už by byla zase páchnoucí v porovnání s námi.
Přichází Marokánec a chce vodu, tak mu ji dáváme, pak ještě prckové se přehnali kolem, ale jinak klídeček. Spíme v nějakých
Neděle 29.11.08
Krásné místečko na spaní nám moc klidu nepřineslo, oba jsme měli divoké sny. Rozhodně nás to ale neodrazuje od plánu se vrátit na jižní stranu Vysokého Atlasu.
Po nějakých
Děláme zastávku pod první kasbou umístěnou na nedobytné skále, z výšky nějakých
Fotím je (za bonbón), ale pořád loudí prašule, tož se vydáváme opět na cestu. Míjíme skupinu dívek a jednu ženu, ptám se, zda bych je mohl fotit. Jasně, za prachy. A pak, že muslimka se nesmí fotit....
Údolí se táhne ještě několik kilometrů a pak jej opouštíme mohutným převýšením, opět stoupáme do hor. Atlas není právě přívětivé místo co se týče kvality cest, ale s tím počítáme. Ve vesnici Ichabken zastavujeme na návsi, chlapi se tu vyhřívají, zatímco ženy tahají vodu a spadané listí, podzim dorazil už i sem. Dávám se snimi do řeči, jde to ztuha, já francouzsky ani ťuk, oni zas anglicky bez šance. Ale máme ruce/nohy a hlavně úsměv, ne? :-) Daří se mi je přesvědčit k focení, konečně..
Průjezd vesnicí byl opět velkou neznámou, cesta se vine naprosto nepochopitelně a tak jedeme dál jedině díky zběsilým posuňkům místních. Pravda, občas nás posílají na podivné zkratky a pak škodolibě sledují, jak si s nimi poradíme, ale držíme směr a to je hlavní. Stoupáme zase do velehorské výšky, tentokrát
Jsme na odvrácené straně hor, než tomu bylo doposud a i počasí je tady jiné. Na severní straně nás chránil horský masív před větrem, tady jsme mu vstaveni bez překážky. Vítr víří prach, už se ani moc nedivíme místním, že jsou tak zaprášení. Míjíme malou holčičku, sedí před domem, vichr se přes ní valí spolu s červeným prachem, nerušeně si hraje s kamínky, sama vypadá jako prachová socha. Obrázky, co se ti zarejou pod kůži...
Máme toho dost, řízení je o naprosté koncentraci na cestu a zátočiny, přes přední rezervu občas řidič nevidí, kam se stáčí cesta, po levé ruce hluboká propast, jen půl metru od levého kola, prostě libová pěšina.
Konečně! U vesnice Aguerd N´ Igherm nečekaně najíždíme na pevnou a posléze asfaltovou cestu, dnes jsme za ní opravdu rádi. Nacházíme místo na spaní, dnes skutečně žádný luxus, ale chceme vypnout motor a být chvíli v klidu.
Došel nám chleba, tož se k večeři odbudeme, nemám sílu vařit a Dejv to bere, tak dáme asi...co bychom si tak...jo jasně, čokoládu a něco slaného, zalejeme to pifkem a zas bude fajn ;-) Hygoška až ráno, až nás trochu zahřeje sluníčko, je zase solidní kosička, což oceňuje především Dejv. Držel se totiž hesla "když do Afriky, tak nalehko" a tak mu na spaní půjčuju nějaký hadry, aby se netřásl jako osika. Pikantní je, že má doma super zimní výbavičku...doma...
Pondělí 30.11.09
Vstáváme pozdě, nedá se říci, že bychom se nějak super vyspali. Zdá se, že dnes se budeme valit především po asfaltu a tak nahazuji kompresor a dofukuji kola, zatímco Dejv kuchtí lehkou snídani.
Náhle se objevují tři mladí Marokánci a holčina, táhnou sebou igelitku a už loví ven kozí špízy a chlebovou placku, co jim předtím spadla do prachu na zem. Špinavýma rukama mi strkají špízy, jsou ještě teplé, ale popravdě skopové opravdu nemusím, tak si dávám jeden kousek a se zdvořilým úsměvem odmítám. Dejv je zalezlý v Defovi a vůbec nespěchá ven. Klíďo mě nechá, abych se s tím nějak popasoval sám. Ehm, kozina mu taky nejede.
Dejv : Hned jak jsem otevřel dveře tak se mi do Defa hrne Marokánka se slovy ,,je mi zima, dej sem tu Majkovu mikinu“ a protože to je mikina od Hannahu rok výroby 1987, tak o tom i uvažuji, ale to se nedělá dávat Marokáncům mikiny. No ne, že bych bral ohled na Majka.
Ufff, mikina je zachráněna, bez ní bych tu bídně zhynul, óóó, jak jsem rád!
Marokánci jsou evidentně zklamaní, že jsem jim dal košem a tak mi ukazují, jak je jídlo dobré a cpou ho sebe. Bez výsledku, kozy jenom sbírám.
Za snahu jim dáváme pifko, bere si ho šéfik tlupy a odhání ostatní, kteří taky somrují o Plzeň. Následně pifko otvírá, moc mu to nejde a ohodí nejen sebe, ale i ostatní. Některé geny se nezapřou;stejně jako malé děti se rvou o bonbóny, tihle osmnáctiletí chlapíci se zas přetahují o pivo. Není mi to moc příjemné...
Kola dofouknuta, snídaně ztrestána, jsme na cestě. Fajn asfalt, fajn. Fajn ještě pět kilometrů, pak skončil asfalt a o pár metrů dál i cesta sama. Aha.
Vracíme se zpět a operativně volíme objížďku, tentokrát opět po nezpevněné cestě, která jako znenadání taky končí ve vyschlém korytě řeky. Prostě najednou skončí jakýkoli náznak cesty, vystupujeme a cestu si s fantazií sobě vlastní vymýšlíme, odstraňujeme balvany z budoucí trasy a pak ji projíždíme. Jde to ztuha, ale jde to.
Najíždíme na pistu, naši první v Maroku a cesta je náhle rychlejší.
Kontrolujeme směr v GPS, jedeme úplně jinam, než bychom měli. OK, měníme zase plán a nakonec využijeme routu N10, po které dorážíme až do Boumane du Dodes. Sháníme chleba, jeho absence nás lehce demoralizuje. Všechny pekárny jsou zavřené, je přeci pondělí, no ni? Jdu do banky s nadějí, že tady by alespoň někdo mohl mluvit jinak než arabsky/francouzsky a poradit co s chlebem. Úředník mi ochotně dává svoji chlebovou placku, už jedl. Ani náhodou nechce peníze, konečně někdo, kdo nic nechce. Nechce se mi tomu věřit a mohutně mi to zvedá náladu. Moc srdečně děkuju a už mastíme do soutěsky Dodes.
Dejv : Cestou zkoušíme různé fígle jak získat vodu a chleba. To co je nám nabízeno jsou hnus rajčata, kus ledu a v něm asi kuře (nebo koza kuřecí velikosti) a sladký buchty. Na benzínce, kde zkoušíme vodu, ale voda není, no není divu, když studna je asi 10m no nic ať si ji nabouchaj (věta pro náročného čtenáře). No to jsem zvědav, kdo to přečte a především pochopí :-)))
Mno, pro turistu sedícího v autobuse na trase Marakéš-El Rachidia to může být soutěska du Dodes fajn zážitek, my jsme ale zmlsaní naprosto unikátními výhledy z předchozích dní ve Vysokém Atlasu. Je po sezoně, hotely mají zavřeno, nikdo tu moc není a tak to není až tak zlé, ale na nás trochu moc civilizované. Ani nemám chuť fotit, tak ze dneška nejsou prakticky žádné fotky.
Dejv : Pravda je, že Majk vůbec není větru a prachu vzdorný a pokaždé co křičel zastav budu fotit tak vylezl a hned zalezl, že prej světlo není dobrý, ale chlupy mu vstávaly z toho, že by ho vofouklo.
Pravda je, že mám každý den na objektivu tak dvoucentimetrovou vrstvu prachu a v noci kosu neklepu já, ale někdo úplně jiný, A protože jsme tu jenom dva,milý deníčku, udělej si představu o tom, kdo asi....ale zpět k cestě.
Kousek pod Msemirem nachází Dejv (opět, ó jak je šikovný) solidní plácek na přechrup, parkujem Defa a děláme si dobrý dlábo, chlebovou placku si dělíme na dvě části, zítra je taky den.
Už asi nastává marocká zima, vlastně se nám zdá, že je tady čím dál tím větší zima, bez ohledu na to, kam jedeme. Marokánci nosí zimní bundy a jsou zachumlaní až po krk, na nás v kraťasech a triku (pouze přes den, v noci jsme nabalení jako sněhuláci) koukají podezřívavě. Asi si myslí něco o tom, že nás zahřívá ještě něco jiného, než nadšení pro krásu země.....
Je vážně klendra, napsat tyhle zápisky venku byl nelidský úkol a tak děkuji své vlastní pevné vůli, panu Becherovi a teplému prádlu, že jsem to dotáhl až sem. Taky děkuji Dejvovi, že konečně přestal na chvíli kroftat a umožnil mi tak koncentraci na psaní.
Dejv : To jsou přesně ty okamžiky kdy se ukáže kdo je komunikativní typ a kdo je rádoby spisovatel jako Džesika Flečrová :). No nic, až se vrátíme, tak to zas po Dejvovi přepíšu, aby to dávalo smysl....(to pro ty co by snad neuměli číst mezi tečkama, čárkama a řádkamami)
A jak si tak sedíme, tak je nádherné ticho, když tu náhle jako by z dáli hor sem doléhal zvuk rozladěné lodní sirény. V tom Majk dodává ,,aha už sem myslel, že tady není islám“ a tak usuzuji, že myslel na toho křiklouna Moezína, což je něco jako místní DJ. I když v pohoří Rif by to klidně mohl být DJ Tráva co je svolával k hromadným akcí a to jen díky vytříbenému stylu agropolitiky místních čiperných zemědělců. No ostatně to je asi jediné odvětví zemědělství, které jede bez dotací.
Tywoe, to je mi věta :-D
Voda teče, měsíc valí do úplňku, jasná noc, dobrý je to.
P.S. Majk má dvě bundy tak se mu to povídá.
Majk není praštěnej....
Úterý 01.12.09
Upřímně řečeno, nečekali jsme takovou šílenou kosu v noci, všude kolem nás je zamrzlá krajina. Ráno se probouzíme zmrzlí jako drozdi, sluníčko je daleko za horami a tak nesnídáme, ale vyrážíme nahoru do hor, abychom se trochu ohřáli ve vysokohorském sluníčku.
Uhýbáme z asfaltové cesty a vydáváme se „zkratkou“ na přejezd mezi Gorges du Dodes a Gorge du Todra. Dejv se mě ptá, o kolik si cestu zkrátíme.
„Kilometrově nebo časově?“, házím dotaz na spolujezdce.
„Voboje“, dí zvědavec. „Kilometrově tak o dvacet čísel kratší. Časově tak o 4 hodiny delší“, potutelně se dívám na ty modrý voči otočený v sloup.
Nacházíme krásnou horskou louku, ještě zamrzlou, ale už sem začíná nakukovat sluníčko, tož se nahříváme jako hadi a odměňujeme se dobroučkou snídaní ve výšce
Kolem se protáhne stádo koz a ovcí, dva oškubaní pasáci je ženou před sebou a pak se k nám vrací. Stojí, koukají, nic neříkají a vůbec jim není blbé se na nás dívat, jak se převlékáme z nočního úboru (rozuměj-cokoli máš sebou, si navlékni na sebe), všechno je zajímá, ze všeho nejvíce pak zvedací střecha, to se smějí. Jsou to vážně chudáci, přes nepříliš vysokou teplotu mají jen rozdrbané sandály, ze kterých jim čučí špinavé nohy, jeden má pak i ponožky, ale vychází to nastejno, jako kdyby je neměl, samá díra.
Dávám jim medovicu, moc nevědí co s tím, tak se snad večer nezlomí jako tykve.
Dojezeno, pobaleno, medovica rozdána, jsme na cestě. Jesus, tak to jsme si zase vybrali cestu. Jedeme korytem řeky, stoupáme po skále jako kamzíci, na cestě obrovské výmoly a kameny, často zastavujeme a přemýšlíme jak dál. Ale krajina je pohádková, není všechno zadarmo a tak platíme za ojedinělé výhledy ucvakanými špunty na pneumatikách.
Nikdo tady moc nežije, potkáváme dvě špinavé holčiny na oslících, když je fotím, rozeběhnou se k nám a jako všichni chtějí něco za to. Dejv jim dává bonbóny, zase mám pocit, že jsou jako divoká zvířátka. Rychle si vezmou bonbóny a pak odskočí do několikametrové vzdálenosti.
Projíždíme úchvatnou soutěskou, kam se hrabe Gorges du Dodes.
Před napojením na R 703 ještě naposledy stoupáme do hor, ve skalních vrypech jsou stany a v nich celoročně pobývají lidé. Strašný život. Stará žena k nám sestupuje, bosky po skále, místo rukou má černé pahýlky, špína zažraná úplně všude, místo očí vpadlé důlky, škemrá o peníze. Nemám sílu ji fotit, tolik bych chtěl, ale prostě mi to nejde, i když mi nabízí focení za úplatu. Jedem dál a mně je pak líto, že jsme jí nic nedali, prostě blbý. Drží mě to celej zbytek dnea a už nepustí, ten pohled, vypadaný zuby, špína jako ochranná slupka…nadávám si, jsem pitomec, dvacet dirhošů by nás na lopatu nepoložilo…
Jsme zase na dobré cestě, projíždíme soutěskou Todra, krása veliká, ale trochu nás děsí ten turismus všude okolo, včetně drzých Marokánců, kteří by prodali i vlastní babičku. Ale už jsme oráchlí, zdvořile, ale asertivně je odbýváme. Nebaví mě to fotit, sem zajede každej Venda, kterej se číhne do Maroka autobusem, nic proti, ale v pustině je nám prostě lépe.
Bereme směr Erfoud, který je naším dnešním cílem a před městem se rozhodujeme přespat v hotelu, prostě si dáme veget a pořádně se umyjeme a oholíme a tak. Dáváme si otřesné pifko v hospodě, otřesné špagety a otřesnou pizzu/nepizzu, ale je nám fajn. Hlídač nám nabízí čokoládovou kostku, nechcem.
Ještě se rozhodneme zaskočit na arabskou diskotéku, chlapi v tradičním pyžamech i evropsky oblečení tam spolu skotačí, v celé diskotéce jen dvě holubice, zřejmě štětule.
Dejv : Pifko tu stojí skoro 5 éček a to je to jen 0,25 no fuj, že se nestyděj mít pivo dražší než benzín.
Jdeme do hajan, ještě zkoušíme reklamovat rozbité vytápění. Problém se vyřešil tak, že jsme dostali dvě deky navíc, klídeček. Ještě, že to nejsou Carrier jednotky to bych mohl zavést tento reklamační systém i v našich továrnách a ke každému mrazáku přidat kostku ledu pro případ, že si servis neví tak plně rady :)
Středa 02.12.09
Hotel byl včetně snídaně, tak jsme se těšili, že nebudeme muset vařit a umývat nádobí. Mno, to bychom raději vařili a umývali, naše snídaně jsou o mnoho lepší. Když jsem říkal číšníkovi, že bych chtěl dvě vejce, koukal na mě, jako kdybych mu právě podříznul poslední slepici. Dejv ho doráží stejným přáním. Dáváme si hafo kafe, po včerejším předraženém pivu Flag a Casablanca nás lehce bolí škeble.
Konečně vyrážíme do pouště! Jsme oba zvědaví, jak to bude vypadat a jaká bude cesta. Míjíme Erg Chebbi, jedno z proslulých míst v Maroku, duny vysoké až 400m, krásné. Marokánci říkají, že jsou to nejvyšší duny na světě. To samé pak říkají o svých dunách i Tunisané, Egypťané, Saudští Arabové a ostatní.
Všude kolem spousta naháněčů, jsou neskutečně neodbytní, ale my už máme svoje háčky. Na otázku, zda poprvé v Maroku, odpovídáme, že počtvrté. Na nabídku vyjížďky na velbloudech jim ukazuji svoji košili Camel a říkám, že sám jsem vembloud.V tu chvíli musím zasáhnout já (Dejv), aby mi Majka neodvedli s uzdičkou v tlamičce ke stádu ostatních jemu podobných. Je záchráněn jeden z velbloudářů si všiml, že majk má malý hrb a že by tím demoralizoval stádo.
Já bych to přepsal, ale to by pak nemělo smysl dávat Dejvovi pravidla českého pravopisu, která mám pro něj už připravena :-))))
U města Taouz mizí asfalt, mizí taky cesta a tak trochu bloudíme, než se píchneme na první waypoint, nastavený už doma. Pak už to jde jako po másle. Vjíždíme do pouště, jeden terén střídá druhy, na vyschlém solisku si prostě musíme trochu zařádit, pak se brodíme hlubokým pískem, krásná krajina kolem nás, skvělé.
Marocká poušť není jednotvárná, pořád jsou kolem nějaké kopce nebo duny, zimní slunce má svoje kouzlo, barvy se střídaji. Chvíli jedeme po roletě, chvíli písečným prachem se strachem o uvíznutí, pak zas poskakujeme po nekonečných kamenitých pláních. Při jízdě po roletě vzpomínám na jeden starý film, kde skupina chlapů přejížděla s nákladem nitroglycerínu podobným terénem a snažili se jet co nejrychleji, pak to tolik neskáče. Zkouším to taky, funguje to, ale kola prakticky nemají trakci, z Defíka je najednou plovoucí hromada plechu.
Nacházíme báječné místo na spaní. Je to uprostřed skalní soutěsky v rameni solného jezera, nikde nikdo jen dva divocí oslíci na skalách nad námi, žádný signál na mobilu, pohoda, jazz.
Dejv : Majk dělá úžasnou večeři a přidává pár zaručeně nepálivých marockých kozích rohů z trhu, ale ouha trochu pálí, ehm teda trochu víííícccc.No hlavně si nešáhnout do oka, ehm taky pozdě, prostě skvělej den .)
V noci je úplněk, sedím sám venku, Dejv už funí do kachního peří svého spacáčku. Je to magický zážitek, ticho, až bolí hlava, obrovitánská koule měsíce si vynucuje pozornost, myšlenky táhnou hlavou, zahřívám ruce a posílám tiché pozdravy domů, 4000 kilometrů daleko...
Čtvrtek 03.12.09
Že se v poušti v noci ochlazuje, to ví i malé dítě, ale až tak...k ránu jsme museli nahodit bufíka a decentně si přitopit. Taky zjišťujeme díky přesnému zaměření, že jsme spali v Alžíru. No nic, pasy po nás nechtěli, krom toho taky záleží na druhu mapy. Hranice jsou tu zakresleny skutečně různě..... Ale místo na spaní to bylo krásné, ještě večer sem přišli divocí oslíci, krásná a nezdevastovaná zvířata, žádné šrámy a jizvy, radost pohledět. Na takovém místě, kde nic okolo nevydává žádný zvuk, na takovém místě se báječně sní, vnímáš ten obrovský prostor kolem sebe.
Ale konec snění! Čeká nás přejezd do Zagory, kterou bychom chtěli vidět ještě dnes večer. Cesta je super, ze začátku to mastíme po obrovské planině, jedeme i osmdesátkou. Pak přichází dlouhá a únavná část klasické pouště, gigantické pláně s kamenným povrchem, Def kvílí všemi deseti a to ho ještě šetříme, jde to ztuha a pomalu. V jednu chvíli se cesta opět ztrácí, pouštíme se z náhorní planiny korytem vyschlé říčky, když předtím vyházíme balvany a připravíme terén pro jakýs-takýs sjezd.
Dejv : V průběhu cesty Majk dává písečné fsufky a jednou je to dokonce na hraně toho, že TC už brzdí plyn a musíme tam vrazit za 1, ale klaplo to a my jsme z dun venku. Nacházíme nádhernou část skalních dun a tak zkoušíme štěstí. No co by to bylo za SAHARA výpravu a nesjet si dunu. Zkouší to Majk a pak i já. Je to naprosto skvělý pocit se klouzat po písku s 3 tunovým monstrem. A samozřejmě všechno fotíme, to pro případ dalších diskuzí kdo že to vlastně Defa zahrabal. Vyšlo to a je to fakt žůžo, protože prach i písek máme všude a i Def by si otřel masku kdyby mohl.
Od rána nekouříme, není totiž co a tak to bereme fatalisticky. Dejv poměrně záhy prohrává soutěž o závisláka výpravy, protože těsně po snídani už huláká cosi o tom, že by kouřil, až by brečel....
Dejv : (Pravda je, že Dejv jen poznamenal, že po pořádným McDonaldu by to chtělo tečku).
Dorážíme do vesnice Oum Janane, kde si chceme dát kafe v místním kempu, skromném to stavení. Taky kupujeme pašované alžírské cigarety od dělníku na stavbě, hned se jich kolem nás seběhne hafo a nastává neskutečně komplikovaná diskuse o tom, kolik vlastně chtějí. Čmárají do písku 600drh, dáváme jim třicet a jsou spokojeni. Ještě před odjezdem má Dejv jedinečnou šanci si koupit kostku čokolády, tedy haše. Nene, to není nic pro nás, my jsme veselí a hraví i bez drog.
Vracíme se do kempu a dáváme si skvělé kafe. Majitel je bývalý tirák, zná docela slušně Německo. Z ničeho nic přichází inteligentně vypadající chlapík a dává se s námi do řeči. Je to ajťák z Paříže, který se tady ve vesnici narodil a vypráví nám ochotně o Maroku, o zvycích, o tom, proč muslimové vlastně somrují chlast, jak je to s focením lidí a žen zejména, moc zajímavá diskuse, skvělý chlapík.
Kafe dopito, pouštíme se opět do šutrového pekla. Řídí Dejv a dneska si to opravdu vyžral.
Je to zvláštní, kdekoli zastavíme se dříve nebo později někdo objeví a cpe nám nějaké cetky. Široko daleko ani stan, o obydlí ani nemluvě, přesto se tu ti bubáci odněkud vyrojí. Na jedné ze zastávek k nám přichází holčina s cetkami, podléháme a kupujeme si jeden talisman do auta. Je neuvěřitelně odrbaná, stejně jako sestry, z nichž ta starší se mnou chce směnit můj foták za její šátek, následně chce moje boty a pak i že by se jí hodilo moje triko. Tak nic.
Kolem půl šesté místního času už máme na dohled Zagoru, jsme docela rádi, zadky naklepané na nedělní řízek. Ještě zastavujeme, vychutnáváme si západ slunce.
Pak dorážíme do města, kempujem v hotelu a pečeme na to, jestli jsme masňáci nebo ne.
Ve sprše z nás odtéká spousta prachu, opět voníme jako lidi a je nám fajn. K večeři si dáváme maso, modlíme se, aby nebylo skopové.
Bylo. Jak jinak.
Pátek 04.12.09
Včera jsme se byli ještě podívat do Zagory, ocheckovat noční život. Je to jako vždycky, chlapi sedí po kavárnách a občerstvovnách různého druhu a kvality, baby jsou někde zalezlé, tak to má byť.
Dnešek je ve znamení velkého přesunu, začínáme se pomalu sunout na sever a posléze domů. Po nepříliš vydatné snídani v hotelu (kam se to hrabe na naše laskominy, kterými se skutečně neodbýváme) balíme svých pár sušených švestek a jedeme do servisu Landrover, kde máme domluvenou schůzku s mechaniky. Nenechávají nic náhodě, ráno nás přijeli dvakrát zkontrolovat a den předtím jakbysmet, abychom jim náhodou neujeli. Nechávám je dofouknout pneumatiky a kupujeme dvě samolepky, jako tetování na Defíka. Pak platíme 10drh, no to se jim vyplatilo nás kontrolovat v hotelu, jenom na naftě museli projet víc. Cena je tak nízká, že ani nediskutujeme, konečně nemusíme licitovat o ceně, není to k zahození. Ale chlápci jsou fajn, v řemesle se vyznají a na marocké poměry mají neskutečně uklizenou dílnu. Během konání závodů pracují jako pojízdná opravovna, mají na to perfektně vybaveného Defa, opravdu mazel vymazlenej.
Odjíždíme s prima pocitem, ne vždycky je to v Maroku o penězích a idiotském smlouvání o pár dirhamů.
Cesta je poměrně nudná, jedeme na Tazenakht a pak na Aoulouz, v Taliouine si dáváme kafe na ulici. Přichází místní somrák a bere mi cigáro z ruky se slovy merci, monsieur. Pořád něco mele, je neskutečně vlezlej a drzej a neskutečně mě prudí, tak mu nedám ani práska a posílám ho do pryč, už dávno nejsem neasertivní puberťák. Ostatní Marokánci kolem se smějí, moc nevím čemu.
Střídáme se v řízení, Dejv kočíruje a já naviguji.
Že je Dejv výrazně horší řidič a nic s tím neudělá ani nejeden tisíc kilometrů najetý s Defem, to je známý fakt. Ale že jsem tak mizerný navigátor, abych nás navedl na úplně blbou odbočku, to jistě nejednoho čtenáře překvapí. My jsme to zjistili, až když jsme našli ideální místečko na přechrup, trochu překvápko, ale jsme dostatečně flexibilní nato, abychom si s tím neporadili. Prostě zítra upravím trasu a po žížalkách, že, paní Pincásková? Na původně plánovanou trasu se píchneme po náhorní nábližce.
Dělám slovutnou večeři, Dejv mezitím obíhá okolní kopce a natahá spoustu jalovcového dřeva. Sedíme u ohně, dlabeme dobrotu s opečenou chlebovou plackou, je klídek a dnešních 326km nám už ani nepřijde.
Sobota 06.12.09
Večírek se vydařil. Lehce jsme pařili až do dvou do rána, pak se odkulili do poměrně teplé noci a super se vyspali.
Brzy po ránu dělám pravidelnou letmou prohlídku Defíka a zjišťuju, že máme ohnutý držák stabilizátoru. Žádná tragedie, ale vidím před sebou těch víc než 3800km domů a tak po dohodě s Dejvem měníme plány. Dneska pojedeme na Marrákesch a někde pod ním přespíme. To si ovšem vyžaduje napřed se vymotat z hor, doslova. Cesta je samá zatáčka, ale proti začátku cesty už nám ani nepřijde, že se mrskáme kolem strmých srázů a některé zatáčky se prostě nedají projet na jeden pokus.
Ve vesnici Taourit N´ Tante dáváme přestávku spojenou s nákupem kuřiva, protože Dejv nechce podruhé prohrát soutěž o závisláka dne. Trochu blbneme s dětmi, ale ne moc, člověk nikdy neví, kdy se objeví jejich starší bráchové, dám pár slov s chlapama, kteří sedí ve stínu.
A jede se dál, napíchnem se na R 203 směrem na Asni, pak už rovnou na Marrákesch. Během cesty několikrát měníme plány dne a nakonec se rozhodujeme dneska dorazit někam za Tanger, přespat a ráno to doklepnout do Ceuty a odrazit od břehu směrem Evropa.
Marrákesch. Dopravní masakr, kde neexistuje normální situace v dopravě. Jakési regule se tu dodržují, pravda, ale podstatně častěji se i ty základní porušují, zvlášť, pokud je našinec odhalen jako cizinec.
Využíváme našeho mimořádného talentu četby městské krajiny a záhy objevujeme náměstí Djima el Fina, které je výchozí bránou do staré medíny a potažmo i na trhy, kam se tak trochu chceme podívat. Tak trochu proto, že tušíme mocný nápor turistů z celé Evropy a patřičně rozmlsané marocké obchodníky.To se nám bohužel beze zbytku splnilo, v Marrakéschi jsme strávili několik desítek minut a vzali kličku, takový chaos není nic pro nás a tady bohužel neplatilo, že je mimo sezónu. Ale baby s nahejma pažema nebyly zas tak špatný….
Parkujeme Defíka prakticky u vchodu do medíny, nikdo kromě autobusů tam nebyl, tak jsme byli pro jednou autobus spoléhajíc na to, že nás mají všichni maročtí policisté rádi.
Nebyl problém se opět vymotat z velkoměsta a nastavit správný směr, na seveeeer.
Jedeme po dálnici, celkem pruda, z ničeho nic zmizí malé hory a nastoupí totální placka, setmělo se. Jsme ale rození polykači kilometrů a tak opět měníme plány – dojedeme do Ceuty ještě dnes a využijeme toho, že na hranicích kolem třetí ráno nikdo nebude, trochu se prospíme někde u moře a ráno prvním trajektem do Evropy.
Projíždíme nočním Tangerem, Marrakésch hadr. Zdivočelí Marokánci řídící své omlácené piksly předvádějí všechny možné triky, kterými riskují jejich (což nikomu nevadí) i náš život (to už někomu sakra vadí). Nechávám si líbit téměř všechny ústrky, neboť ne vždycky je vítěz ten kdo jede první....
Ještě doplňujeme naftu za poslední dirháče a už stojíme na hranicích, nikde nikdo, budíme celníka, řešíme papíry a za necelou půlhoďku jsme ve špaňelské Ceutě. Poměrně příjemný pocit. Je půl čtvrté ráno
Nacházíme místečko u moře, okolo nás španělské páry tráví erotickou sobotní noc v zaparkovaných, mírně orosených autech, by mě zajímalo, co si myslí o dvou chlapech, kteří si vlezou do rozestlaného žebřiňáku....
To jsme se tedy vyspali, někteří vůbec, někteří pár desítek minut. Ale neva, už je neděle a my jsme na trajektu. Čeká nás
Neděle 6.12.09
A byla. Ve Španělsku bylo aspoň krásné počasí, střídáme se v řízení a neřidič se snaží trochu spát. Parkujeme na tom samém místě jako při cestě sem.
Pondělí 7.12.09
Cesta Francií nebyl žádný extra zážitek, v podstatě jen ukrajujeme kilometry a krátíme si dlouhou chvíli, jak to jen jde. Třeba hrajeme tichou poštu. Ve dvou.
Leje jako z konve, skoro není vidět.
Útery 8.12.09
Jsme doma....
...a já čekám, kdy TO zas přijde...