Armenie červenec 2011
Zpět
Pondělí 4.8.11
Startujeme brzy po ránu, nemůžu dospat a tak už v pět nakládám Dejva ve Zbuzanech. Máme naloženo už ze včerejška a tak se nemusíme zdržovat, vyrážíme tedy bez okolků. Cesta sviští, prázdná dálnice na Brno, pak Bratislava, Budapešť, Szeged a už jsme v Srbsku. Ještě před hranicemi Dejv dokupuje čelovku zapomenutou doma, solidní kvalitka z Tesca. Srbsko projíždíme bez zastávek, jednak není moc co vidět, jednak už jsme tam několikrát byli.Cesta je spíše o polykání kilometrů než o nějakém mimořadném zážitku, ale to je potřeba, od gruzínských hranic do Prahy je to bratru 3600 km.
Těsně před bulharskými hranicemi nacházíme solidního fleka na přechrup, musíme jen vyplašit Srba mohutně souložícího nějakou buchetku v rozhrkaný káře. Večer pak doráží na náš flek ještě jeden sexuchtivec, evidentně jsme zabrali idealní místečko pro tajné milence.
Úterý 5.8.11
V deset už jsme na cestě a cíl je jasný – přejet kolem Istanbulu a pokračovat na východ. Hranice mezi Srbskem a Bulharskem bez problému, v Bulharsku ještě tankujeme do všech bandasek naftu, páčko je podstatně levnější než Turecku.
Kolem půl sedmé konečně dojíždíme před Istanbul a naivně si myslíme, že jej mineme bez problému, když zvolíme mimoměstský okruh.
Tak to neklaplo. Okruh byl ostře ve městě a doprava byla opravdu hustá. Zvlášť řazení zpátky do pruhů za mýtnicemi byla lahůdka pro opravdové znalce, ale Dejv to dává s přehledem a nutno podotknout, že Turci nejsou vůbec zas tak agresivní a neukáznění řidiči. Opruz na čas potřebný k projetí, jinak OK.
Istanbul se zdá být nekonečný, nějakých 80km má člověk pocit, že jede pořád městem, i když už se jedná o jiná, navazující sídla.
Konečně jsme mimo, je už úplná tma a proti všem našim pravidlům hledáme místo na přenocování potmě. Daří se a díky intuici nacházíme flek daleko od poslední vesnice a hlavne dálnice. Spíme v lese, není tu vedro a je příjemné vlhko, cestu evidentně používají jen dřevaři.
Středa 6.7.11
Se snídaní se moc nemažeme, máme před sebou dlouhou štreku. Ještě před odjezdem meníme plány, cesta je tak dlouhá, že bychom nestihli Kurdistán, Gruzii a Armenii ve třech týdnech a tak se rozhodujeme Tureckem jenom projet a získat tak více pohody na cestu po Gruzii a Armenii. Ještě menší štrapáce s dřevaři, kteří už vyrazili do hory těžit bukové kulány, Dejv jim musí dělat závaží nas prehistorickém traktoru, aby naložili giga kládu a uvolnili nám cestu. Jsou to fajn chlápci, jeden z nich se se mnou objímá, jako bychom měli společně chalupu na konci vesnice.
Mydlíme to směrem na Ankaru a lehce nám lepí, zdali obchvat kolem hlavního města Turecka bude stejný shit jako kolem Istanbulu, ale roudka je super a Ankaru míjíme bez problému.
Táhneme na východ, v mapě identifikujeme jezero pod městem Youzgat a rozhodujeme se tam přespat. Krajina se cestou mění, najíždíme na obrovskou náhorní plošinu, která se táhne celým středním Tureckem, po moderních dívkách z Istanbulu ani památky, všechny females od 6 let nahoru jsou zahalené a tak jejich tvary můžeme jen tušit s fantazií sobě vlastní.
Jezero nacházíme díky kompasu, četbě krajiny a hlavně podpoře místnch zemědělců, kteří realizují rozsáhlé zavlažovací plány vlády v Ankaře.
Kempíme na břehu, Dejv chytá pár čudel klukům, co tam rybaří na žížaly. Za hlavou nám dlouho do noci projíždí chasníci na traktorech Massey Fergusson, místo není žádná hitparáda, ale jsme orvaní jak borůvky, vlastně jen hltáme kilometry. Na druhou stranu – s tím jsme počítali, no ni?
Čtvrtek 7.6.11
Tak tohle opravdu nebyl šťastný výběr. Zatímco včera nám traktoristé přejížděli kolem hlavy dlouho do noci, dneska ráno si přivstali a drandí už od čtyř ráno. Inu, když zavlažovat, tak se vší parádou!
Vracíme se zpátky do Yozgatu, cestou ještě dáváme ranní hygošku u pramene vody, kterých je tu hafo kolem cesty. Moc se s tím nepářeme a po D 100 mastíme co to dá. Cesta je OK, vlastně nevidíme moc rozdílu mezi touhle štrekou a dálnici, jen tady se nemusí platit.
Kousek za Erzincanem očíhnem místečko u řeky, je to sem přes dva brody, voda báječně šumí, jo, tady zakempíme. Vypínáme stroj, rozhicovaný 38 stupni pana Celsia venkovní a stínové teploty na maximum, shazujeme svršky i spodky a už se válíme v prudkém proudu řeky, a ano maminko, i hygiena byla.
Děláme si znamenitou večeři, grilujeme si kuřecí steaky na otevřeném ohni, ale záhy jej zhášíme, protože je sucho a nechceme mít problémy.
Pátek 8.6.11
Cíl dneška je jasný – Gruzie!!! Nahazujeme Defíka, hup přes brody a tradáá na Erzurum, před kterým odbočujeme na Artvin a přes Hopu míříme na turecko-gruzínskou hranici. Cestou chytáme zpoždění hoďku kvůli stavbě dálnice na východ Turecka. Nově budovaná dálnice se vine po vrstevnici v horách a náklaďáky shazují obrovské vytěžené kameny do údolí, kde práve projiždíme. V určenou dobu se provoz na spodních silnicích zastaví a je třeba počkat, než se shodí do údolí nashromážděný materiál. Projiždíme údolím ?????? ( Dejv : Majk neví jak se to údolí jmenovalo ale já ano bylo to totiž úplnou náhodou Turecké údolí), nasazení lidí, techniky a zdrojů je mimořádné.
Konečně dorážíme do Hopy, za dalších 17 kilometrů jsme na hranici. Absolutní chaos, strkanice u fronty na razítka, apatický celník, který nic moc neřeší a nevrušeně mydlí štemply do pasů, pořád stejnou rychlostí. Dělíme si práci, jednu strkanici absolvuju já, druhou Dejv - viz jeho koment : Když strkanice tak pořádná, nemůžeme zvednout ani ruce a v davu nás vlastně dostrkají až k vokýnku kde ten panáček co divně mluví říká ,,SalámAlejkumtykluku šupajdi k úplně jinýmu vokýnku,, takže strkanice zas a znovu s pořádnou partou chlupatých řidičů kamionů.
Muj ty bože, to je mi čeština. A to jsem tomu chlapíkovi pořídil k vánocům cvičebnici českého jazyka.....faktem ale je, že v husté tlačenici u okénka to zavánělo albánskými kozami, přestože tam žádné nebyly. Kozy.
A už jsme v Gruzii! Je dávno tma, zkoušíme najít místo na přespání mimo cestu, ale moc se nedaří. Málem jsme přijali pozvání od místních, kteří nám při ptání se na cestu nabízejí nocleh u nich, ale nakonec nacházíme fajn místo na veřejné pláži kousek za Batumi.
Jsme utahaní, dáváme rychlou večeři a davaj na kutě.Moře šplouchá, dobrý je to.
Sobota 9.7.11
Dneska nebudem pospíchat. Po snídani koupel v moři, Černé zas až tak slané není, ale koupel to byla báječná.
Pak už cesta na Zugdidi a odtud přímo do Svaneti. U jezera Jvari se nám daří sjet až ke hladině, je tu dost místa pro jedno auto a tak se po nějakých 150 dnešních kilometrech rozhodujeme zakempit, zkusit rybačku a tak trochu si zalenošit.
Samozřejmě jsme nic nechytili, ale obratně nacházíme výmluvu . Jezero je totálně mrtvé a nic v něm nežije! Dejv to vysvětluje takto : Jakožto důkaz můžeme uvést že i místní otrlí gruzati co májí na druhém břehu fčely tak jezero nepřeplavávají nýbrž používají naprosto sterilní loťku aby se vody nadotkli a dále také vidíme spousty mrtvých klacků a klád, které zřejmě a tudíž určitě nepřezili styk s vodní hladinou.
Neděle 10.7.11
Cílem dneška je dojet kousek za Mestia, centrum Svaneti. Cesta je střídavě luxusní a neskutečně prašná, takhle se neprášilo snad ani v marockém Atlasu. Luxusní proto, že gruzínská vláda sem cpe peníze jako o život a snaží se zejména z Mestie udělat luxusní horské středisko. Upřímně řečeno, není čemu se divit, krajina je tu opravdu nadpozemsky krásná.
Cestou nás brzdí dělnící intenzivně pracující na nové silnici a tunelech, až kolem páté dorážíme do Mestia.
Cesta je lemována pomníčky těch, kteří zde zahynuli, zhusta při automobilových nehodách. Podle tradice by u každého takového pomníčku měla být láhev s vodkou a několik sklenek, aby okolojdoucí mohl připít zasnulému na počest. Mno, našli jsme jen jeden pomníček, kde cosi takového bylo, ostatní jsou bez milosti suché.
Potkáváme dva kluky z Čech, vlastně z Moravy, ani nás to nepřekvapuje, nějak intuitivně jsme počítali s tím, že tady na Čechy narazíme. Šplouchnem kousek nafty do bandasky a tradáá dál, potřebujeme jet na Ushguli a hlavně najít vhodný flíček na spaní.
Údolí se začíná plnit starými obrannými věžemi, používaných po celá staletí jako ůčinnou zbraň proti nájezdníkům. Drtivá většina z nich pozvolna chátrá, ze Svaneti postupně odchází zejména mladí lidé.
Míjíme tlupu izraelských driverů, kteří v pronajatých Nissanech Patrol drandí od hotelu k hotelu. Ptám se jich, zda budou taky spát na cestě a odpověd je jednoznačná : hope not! No nic, my místečko nacházíme a docela se radujeme, že v úzkém údolí je takový prima zašitý místo.
Veselo bylo do chvíle, kdy doráží teréňák se čtyřmi podvíny, kteří se nás vyptávají, zda tu hodláme spát, kolik nás je a tak (Podivíni je slabý slovo vypadali jako naši hnědočeši co si vmrkli káru a řekli si, že tihle tedy jako my dva nejsme problém).
Blbej pocit v nás zůstává i po jejich odjezdu a tak balíme znovu cajk a ještě na cestu. Ve vesnici Chajhaši se dávám do řeči s chlapíkem, který nás pouští na dvorek ke staré škole, tak pro dnešek máme zase o přechrup vystaráno.
Večer jdeme s becherofkou na návštěvku, v prima atmosféře nahrazujeme nedostatek slov obratnou gestikulací, dostáváme znamenité bramborové placky se sýrem a kolem půlnoci ještě chačapuri, chléb s domácím kravským sýrem, čerstvé rovněž znamenité.
Zauri - domácí pán, nám říká, že do školy chodilo ještě před pár lety 140 dětí, ale teď jen 6, ostatní se odstěhovali na jih za snadnějším životem.
Není to tu jednoduché, zima trvá až 6 měsíců a sněhu je tu od dvou do tří metrů, je více než komplikované se dostat dolů do údolí. Koneckonců, zítra si to vyzkoušíme, i když v podstatně lepších podmínkách.
Mladí neumí rusky a jejich školní němčina za mnoho nestojí, přesto se daří komunikovat.
Becherovka vypita, jdeme spát.
Pondělí 11.7.11
Kolem sedmé ráno mě probouzí klepání na okénko, mžourám ospalejme očima ven a vidím Nanu, buchetku, co s námi včera seděla u Zauriho a krom jiného i jeho dceru. Celkem jí to sekne, ale ve Svaneti nikdy nevíš, tak neotvírám....Dejv to samozřejmě zaspal, jako vždycky.
Historku jsem pak probíral s náhodnými vodkopivními bratry dole v Kobuleti. Potvrdili mi, že je lepší si ve Svaneti nic nezačínat s místními, nikdy neviš, bratříčku, jak by to mohlo dopadnout....možná přeháňky, nevím.
Každopádně před nedávnými věky panoval ve Svaneti přísný zákon pohostinnosti. Host do domu byl opravdu pán v domě, dokud nepřekročil pravidla. Pokud se ve stísněném prostoru přitiskl více k domacím dívce, mezi kterou a jím ležel meč, sťali mu tím samým mečem ráno hlavu. Mimo dům, dům je hrad pohostinnosti. Prý, nevím, moje hlava sedí pevně na krku...
Loučíme se s milými hostiteli a jedeme směrem na Ushguli. Údoli je lemováno spoustou svanskch věží, které kdysi sloužily k defenzivním účelům. Cesta nepatří mezi nejpohodlnější, optimisticky řečeno, ale zatím to docela jde.
Dorážíme do Ushguli, už i tady je znát pokračující rozvoj turistického ruchu.Na chvíli zastavujeme a bezúspěšně se pokoušíme identifikovat podivné zvuky linoucí se z Defa při křížném přejezdu.
V Ushguli se většina cestovatelů dává doprava cestou do údoli, je to podstatně pohodlnější než námi zvolená "objížďka" přes Zagarský průsmyk.
Routka se změnila a je to dost masakr, ale kolem 4 odpolky jsme na nejvyšším bodu dnešní cesty, průsmyku Zagar (2623-30m.n.m, podle nálady GPSky).
Začínáme se smýkat opět dolů do údolí. Jde to pomalu a dneska to nebude o počtu ujetých kilometrů jako spíše o výškových metrech.
Z Dejva na chvíli stává matematik, básník a filozof : Doslova řečeno jsme dnes utrhli 56,3 km což je zdaleka nejvíce pokud by jsme to integrovali výškovým převýšením, násobili součtem věku spolucestovatelů a přičetli velikost bot Majkla.
Klesáme o 1400 metrů, nacházíme plácek na spaní a máme toho pro dnešek poměrně dost.
Úterý 12.7.11
Místečko na spaní skvělé, vyskakujeme z Defíka a jsme čilí, napevno rozhodnuti dorazit dnes do Armenie, koneckonců hlavního cíle cesty.
Dáváme sladkou snídani, bo potřebujeme kaloryje a razíme cestou dolů, do údolí.
Dojíždíme do civilizace, naskakuje signál (zejména na Dejvově mobilu) a v jedné z vesniček zastavujeme a dáváme cestovní pifko u místního magazínu. Za chvíli zastavují policisté, hazí s námi klábos a vůbec je netankuje, že do sebe lejem pivo, káru zaparkovanou opodál.
Bereme směr na Kutaisi, cestou nám pomáhají místní policisté, kteří ukazují cestu a vůbec – pokud jsou někde policajti v cajku, je to rozhodně Gruzie. Jedním slovem – neprudiči.
Ve vesničce Dimi kupujeme zásoby a dáváme se do řeči s Kosťou, Gruzíncem, který bručel za Putina v moskovskoj ťurme. Má vytetovanou svastiku na rameni na znamení, že ve vězení nepráskal. Vysvětluje nám, jak je to vlastně s Abcházií a Osetií, vážně zajímavej klábos u něj na zahradě.
Říká, že po cestě do Armenie budeme projíždět vesnici Sairame, kde gruzinský prezident vykoupil všechnu půdu poměrně jednoduchým způsobem. Řekl vesničanům :“jsou dvě možnosti – buď mi půdu darujete nebo půjdete do vězení“. Světe div se, všichni vesničané mu půdu dali a tak vysoko v horách, v ideálním místě s vydatnými prameny minerálních vod, které jsou jako náhodou stvořeny pro lázně, vyrůstá kurort jako když vyšije.
Skutečně valíme bulvy, když tím místem projíždíme, vše má být hotovo v roce 2012 a dělníci se smekají, aby pana prezidenta nenasrali, takže už teď je možné vidět pavilony ve zcela západním stylu, které zbývá jen dokončit. Cesta je uzavřena, sem se dostanou jen vyvolení a my, kteří sebevědomě tvrdíme hlídkujícímu soldátovi, že potřebujeme projet. A kam, ptá se. Tam, ukazuju před sebe. To je skutečně nezničitelný argument...
Fajn, pustili nás dovnitř a po chvilce okounění končí báječná asfaltka, pak začíná úděsná cesta, která přechází do brutální stezky typu Svaneti. Máme plný brejle off roadu, aspoň prozatím a tak se zbaběle vydáváme na ústup, vracíme se zpět do Dimi, pak na Zestafoni, Borshomi a Achalkalaki, kde pozdě v noci čepujeme naftu. Bodrý pumpař nám říká, ať rozbijeme ležení hned vedle jeho benzínky, je dvanáct večer a my nabídku přijímáme. Na 15 minut, během kterých jsme zjistili, že spát ve měste není skutečně nic pro nás. Nahazujeme Defíka, Dejv je trochu nevrlý, protože ten bodrý chlapík by usnul i v dělostřelecké bitvě, a vydáváme se znovu na cestu, snažíce se najít klidnéhofleka na přespání.
Rychla odbočka do polí za městem, průjezd otřesnou vesnici a už parkujeme na poli in the middle of nowhere, srovnáme Defa proti větru a spíme jako miminka až do rána.
Středa 13.7.11
Místo bylo opravdu luxusní, spali jsme až do deseti místního času, pravda, jednou nás probudil ZIL místních zemědělců.
Nespěcháme, výživnou snídani nám záviděli téměř všichni vesničané pospíchající na pole s vidlemi, kosami a hráběmi.
Ani my se nehodláme flákat, ruče naskakujeme do Defa a už ji kosíme směr Armenie, kam asi po hodině jízdy dorážíme.
Jak na hranicích? Gruzínci v pohodě, za chvilku jsme venku a směřujeme dvoukilometrovým pásmem na arménskou hranici. Nebudu to přehánět : na hranicích prakticky nikdo nebyl, přesto nám veškeré papíry zabraly 2 hodiny a následující náklady – tarmožnaja 17700 AMD, strachovka 6900, visas 6000. Takže jsme ještě neviděli kousek arménské půdy a už jsme v tom za nějakých 60€..
Ale co, vyřízeno a zaplaceno a najíždíme na severní okruh, hned za hranicemi dobočujeme doleva a mastíme směr Lord Beri fortress, kam po báječném putování ve výšce 2,5 km nad mořem v mracích také dorážíme, nedbajíc na olověnou oblohu.
Potkáváme Armena (to je jméno, nikoli národnost) a jeho kámoše z Jerevanu v pevnosti, dáváme s nimi klábos a přijímáme pozvání na 50 gramů. Vodky. Piknik přímo v pevnosti, bohužel nás nutí jíst ovčí žaludek. Já to nedávám a bez okolků plivu nestravitelnej kus z pusy, Dejv se s tím popere a je mu šoufl ještě dlouho poté.
Ale klábos s inteligentními a kulturními lidmi to byl báječnej, spousta nových poznatků o arménské historii a především neskutečná pohostinnost z jejich strany. Rozhodujeme se zůstat poblíž pevnosti a přespat zde, ještě musíme navštívit Armenův magazín na odbočce k pevnosti, je tam opravdu vše co člověk potřebuje a v roce 2012 tam bude i ubykačka....takže prdi, koukejte se tam stavit a udělat Armenovi kšeft !!!!!
Rozjíždí se šílená bouřka, jsme docela rádi, že ji přečkáme na místě, kde nejsme první na ráně, jeden za druhým sjíždějí blesky z noční oblohy ..... a pokud bude zápis pokračovat, bouřku jsme přežili....
Čtvrtek 14.7.11
Zápis pokračuje, takže si inteligentní čtenář jistě udělá závěr sám. Po snídani rychlá zastávka u Armena v magazínu, nakupujeme zblajznuté potraviny a dostáváme nádavkem každý prvé armenskoje moroženoje.Jedeme dál na Noyemberyan, cestou máme vyhlídnuté zastávky u starých klášterů.
Vozový park se teď silně změnil, stroje ze začátku osmdesátých let tu hrají prim a tak se na cestách předhánějí Volhy se ZILy, GAZy s UAZy, Žigulíci s Ladami a my s Defíkem se naháníme se zbytkem, tedy mercedesy. Krajina je krásná a řeky jsou zaříznuté do nadherně hlubokých údolí.
Nepřestává nás fascinovat stav vesnic a najmě pak paneláků, které pamatují zlatá sedmdesátá léta a pak už nic, žádná údržba, prostě nic, jen permanentní chátrání. Lidé tu ztratili vetšinou práci, protože drtivá většina továren je zavřená a svým stavem se až nápadně podobá stavu paneláků. Kdo může, tak něco prodává – kukuřici vařenou v hrnci u silnice na otevřeném ohni, vyuzenou upytlačenou rybu, broskve ze zahrádky, maliny, ostružiny, zeleninu.
Postupně navštěvujeme hlavní kláštery v udolí ??????doplnit podle Lonely planet????, tedy Kobyar, Sanahin a Haghpat, všechny jsou krásné a staré a možná bych tady mohl napsat něco o jejich historii. Možná. Taky jsme se mrkli na Hagharstin temple, krásné stavby, ale mohutně rekonstruované a tak to aspoň pro mě ztrácí tu patinu nefalšovaného, 1400 let starého kamene. Taky je tu spousta turistů, dobře pro klášter, ne tak pro nás.
Míříme k jezeru Sevan, de chcema najít místečko na přechrup a jako vždy se nám to daří. Mini kemp bez správce, jen se dvěma milenci ostýchavě se objímajícími. Dokonce tu máme lavičku a trochu mokreho dřeva na oheň, ideál!
Po chvíli doraáži dva draci s omlaceným moskvičem, na pruhu země mezi námi a jezerem předvádí jak mají poladěný motor a hlavně výfuk, chvíli prudí, ale pak vysmahnou. Ještě se vrátí, pak znovu, ale pak nakonec opravdu vyčichnou a my si užíváme báječné večeře, šplouchání 940km2 vody a Dejv jako vždycky pokouší rybářské štestí. Dokonce i teď, ve dvanáct v noci. A jako vždycky stejný výsledek. Že by zase mrtvá voda???
Pátek15.7.11
Tak trochu sjems i pohrávali s myšlénkou, že dneska vyCalifornii, a jeho buchtu. Drandí už druhý týden po Armenii a začali pouť stejně jako my v Gruzii. Vyměňujeme si informace a Romey nás tlačí do výletu do Náhorního Karabachu, odkud včera přijeli. Zní to zajímavě, jsme vlastně kousek, uvidíme.
Říkám, že plánuju výhledově expedici do Mongolska a on nadšeně huláká, že pojede taky, ať mu držím fleka v Defovi. Vzhledem k tomu, že Dejv asi nepojede, to není až tak nereálná možnost a tak si vyměnujeme kontakty, let´s stay in touch.
Zastavujeme se ještě na kus řeči s vesničany z totál chudé vesnice, v potoce čistí vlnu mlácením holí dokud není bílá. Děcka dostanou bonbony, mamina soucitný pohled; sedm dětí je važně dost.
Míříme k Tavevu, pravdeěpodobně nejznámějšímu klašteru Armenie. Něco o Tatevu
Dojíždíme do Kapanu a odtud rovnou směr národní park Šikahogh, kde chceme najít plácek na noc. Rychle se setmělo a tak musíme improvizovat, vyhoupnem se děsnou cestou k vysílači mobilního signálu a rozbijem kemp. Děsný místo, hejna hmyzu, v křoví se mrskaj zvířata a když mě začne oblažovat obrovsky pavouk svou přítomností, balíme a jedeme jinam.
Na pytel, naprosto vyjímečně nic nenechazíme a tak bereme zavděk hotelem Darist v Kapanu. Popsat jaky to tam bylo.
Soboto 16.7.11
Noc stála za psí štěk, hotel je pitomej, snidaně taky a hlavně my jsme na hotel nebyli ani trochu naladění, ale nouze je nouze.
OK, hup do osiřelého Defíka a jedem zpátky do Goris, kde hodláme udělat finální rozhdonutí, zda Karabach ano či ne. Konečné rozhodnutí je ano a tak jedeme. Přechod přes hranice je bez problému a už jsme ve státě, který uznává jen sám a pak už žádná jiná země. Zapeklitý problém korunovaný válkou v devadesátcýh letech. Je potřeba mít visum, které se dá získat ve Stepanakertu na Ministry of foreign affairs, tož si to tam přihasíme a následně musíme hodinu čekat, pácko ouřada má pauzu. V kavárně se dáváme do řeči se dvěma Řeky, kluk aholka. Jsou fajn a tak nám čekání rychle uběhne. Ještě jim navrhneme, zda nechtějí jet s námi, vešli by se i s bágly a my je do Agdamaú, města duchů vezmeme zadara.Nechtějí, buchetka potřebuje sprchu a naší palubní sprchou opovrhne, tak vyrážíme sami.
Agdam je město, které Arméni vybombardovali a všechny Azeri odsud vyhnali. Cestou ještě pochybujeme, zda to byl dobrý nápad se sem vydat, získané visa sem neplatí a za nepovolenou návštěvu může přijít i trest v podobě vězení.
Obavy jsou liché, do města dojíždíme bez problému ajsme fascinováni tou spouští a hlavně duchem města, kde nikdo nežije a kde ruiny domů tiše zarůstají.
Nacházíme měšitu, která zůstala uchována dělostřleckým projektilům, daří se nám vylézt na věž a podívat se zeshora. Mimořádně silný vjem a ještě cestou zpátky přemýšlím o tom, zda těch třicet tisíc zmařených životů stálo za násilné řešení situace, která rozhodně nebyla neřešitelna...
Nachazíme super plácek u řeky a tak dneska pohoda, spíme v NKR!
Neděle 18.7.11
Mno, tak takhle noc se nám příliš nevydařila....kolem půl páté už jsme vzhůru, jako kdyby na nás dolehlo co jsme viděli minulý den. Tak jo, nebudem to řešit, rychlá snídaně a aspoň máme více času na trip k Mount Agarat, takže tam aspoň dorazíme bez problémů. Na hranicicích s Armenií zpět z karabachu žádný problém, jsou tady dokonce ti samí celníci, slouží 3 dny v kuse. Vyjíždíme nad údolí a pozorujeme východ slunce nad Karabachem, tak nějak nám to připadá symbolické. A pak už jen táhnem na Jereven, asi bych to neměl psát, ale míjíme všechny pamětihodnosti po cestě, i když původně byly plánované.
Dejv spí jako dřevo a tak si to mastím, muziku ve sluchátkách a projíždím Jerevan. Nedá se pravda říci, že by řidiči v Jerevanu byli nějak dvakrát organizovaní a předpisů znalí, jedním slovem průjezd městem byla dost hrůza. A když jsme to měli za sebou, vzpomínáme si, že je potřeba nakoupit a vyměnit peníze. Nu vot, davaj eščo raz.
Konečně máme nakoupeno a můžeme vzhůru do hory. Za Jerevanem to mydlím devadesát a v tom nás zastavují policajti, vůbec jsme si jich nevšimli. Idiot v policejní uniformě mluví bídně rusky a říká mi, že mi vezme řidičák nebo že zaplatím pokutu. OK, kolik. Chvíli se zamyslí (zvláštní, to by měl znát...) a pak chce 22000 dram, parchant. Nakonec to usmlouvám na 40€ a jdu k Dejvovi pro prachy. Shit, máme jenom padesátku! A tade pade poctivých éček mizí v kapse kreténa. Jsem na sebe naštvanej, celou dobu nic a teď tohle a ještě takový prachy. Jako vždycky mě štve ten princip, někomu natlačit prachy do kapsy. Dejv mě utěšuje, at se na to vyprdnu, moc mi to nejde.
Kvačíme do hory a kolem osmé večer jsme na nejvyšším místě, kam jsme s Defem zatím dojeli. Výškoměr se zastaví na 3198 metrech n.v., je tu patnáct stupňů a teplota stále klesá. Dáváme dorý dlábo ve stanu, který jsme ruče postavili v silném vichru, balíme se jako sněhuláci a poměrně brzy jdeme spát, máme manko od rána.
Pondělí 19.7.11
Noc byla dobrodružná, Dejv mě ve dvě ráno probouzí a s vážným výrazem mi tlačí historku o tom, že vedle nás stojí kára s arménskými dřevaři, že to je „ten hlavní bod“, ale není schopen mi vysvětlit, co to je ten hlavní bod. Ráno si nic nepatuje......
Teplota v noci klesla na osm stupňů, ale to nám nevadilo, bylo příjemný zase jednou spát v zimě a ne ve vedru.
Jedem na Gyumri a odtud na hranice. Během vyřizování celních formalit se ozve „Ahoj“, arménský právník získal svůj titul na brněnské univerzitě. Výborně pokecáme, má na starosti provoz celnic a snaží se zlepšit jejich chod. Na čase, je to fatk opruz poskakovat mezi jednotlivými úředníky sedícími několik metrů od sebe...
Objevím nový přechod z Gruzie do Turecka, tož neváháme a mastíme na něj. Cesta je funglovka, peláší nám to. Asi 2 km od hranic nás zastavují celníci : tudá neprojďoš. Vmapě je přechod, ukazuji mu. Jo, ríká, ale ještě není otevřenej. Shit, tak jedem klasickou cestou na Batumi, je značená jako velká routa, tak by to neměl být problém a za Batumi už máme svoje místo na pláži.
Za Akalciche ještě chvíli dobrá cesta, pak padesát kilometrů docela mizerie. Ne že bychom to nedali, ale jde to pomaleji než jsme si představovali, takže to dnes nebude podvečerní, ale večerní koupačka v Černém moři...
Cesta nás vede přes horské vesnice, kde žijí dřevaři. Líbezná krajina bez vnějších vlivů, ženské tu nosí to co před sto lety a i když tu jezdí maršrutky jako o život a vesnice jsou plné aut, život se tu zastavil před 80 lety. Hezké na pohled, trochu těžké na život, domky nejsou v nejlepším stavu a malebnost krajiny jejich obyvatelům chatrné domky v zimě nevytopí.
Sjíždíme do údolí, po padesáti kilometrech se cesta postupně zlepšuje a posledních šedesát km drandíme nekonečnou spletí zatáček kolem řeky ?????
Dojíždíme do Batumi, měníme peníze a snobsky využíváme malé restauračky, nikdo dneska nemá chuť vařit.
Úterý 19.7.11
Kromě poměrně prudkého případu mě ráno budí halas na pláži, kde jsme spali. Dejv už je tu v družném hovoru se třemi Gruzínci, kteří se ruče rozsadili kolem něj a už ho nalévají vodkou. Trochu vázne komunikace v ruštině, tak se vykodrcám ven, odmítám vodkovou smršť a dáváme pokec. Znamenitě pokecáme, i když je pracovní den, hoši dneska asi pracovat nebudou a tak se domluváme, že večer vyrazíme do města. OK, měníme plány a rozhodujeme se zůstat tady ještě jeden den, konecknců to je první den, kdy nebudem nic dělat, jen relaxovat.