Jak se značkují sobi v Norsku
Zpět
Do Norska jsme vstoupili ze Švédska, kde jsme se potkali s mými přáteli z předchozího působení v téhle krásné zemi. Cestou na sever prožíváme spoustu malých i větších dobrodružství, počasí je krásné a pálí slunce jako o život. Zatímco rodná hrouda zažívá přívalové deště, Norové šílí z tropických veder a houfně kupují exotické zájezdy do Tunisu, aby se alespoň během dovolené lehce ochladili a v neposlední řadě se zbavili neuvěřitelného přívalu komárů, ovádů, muchniček a jiných sympatických potvor, kterým letošní norské léto opravdu přálo.
Hranici mezi Švédskem a Norskem jsme překonali v regionu Hedmark, který patří mezi nejméně osídlené oblasti v Norsku. To nám, vlků samotářům, náramně vyhovovalo.
Dále nechávám promluvit autentické zápisky z elektronického palubního deníku, jež jsme měli sebou a který se po čertech osvědčil. Pro úplnost dodávám, že já nazývám Rybičkeho Rybičke, on mě pak Candát nebo Candy (čti Candy, nikoli Kendy - jsme Češi, ne?); tak to prostě historie přinesla, jen abyste v tom neměli sobí guláš.
Fotografie zde uvedené pocházejí z různých fotografických přístrojů včetně kompaktu, jejich kvalita tak trochu byla až ve druhém plánu, neb co bych ukazoval na 700 pixlách v delší straně.
.....
03.7.2009 Den šestý (Candy)
Sice jsme se včera radovali, že díky silnému větru na ideálním místečku na okraji jezera nás tentokrát komáři nechají na pokoji, leč kolem čtvrté ráno nás příval muchniček vyvedl ruče z omylu. No nic, trochu jsme je zpacifikovali a spali až do půl desáté. Program na dnešek je jasný – lodním busem z Elga(nad "a" je kroužek) do Revlingenu a zpátky pak pěškobusem přímo po stezce chráněného parku. Těšíme se, že dneska nebudem jen sedět ve stroji a taky hejbnem vostrou. Po snídani lehký přesun do přístaviště, kontrola oteklého Candátího malíčku naštípnutého při ranní hygošce v horském potoku (daří se, malíček má poprvé v životě identickou tloušťku s palcem) a už se naloďujeme s norskými důchodci na bárku. Lehce je obdivujeme, že jsou tak akční, leč oni posléze v Revlingenu nevystupují a pokračují dál na sever, kde na ně čeká opět bus. No nic, stejně jsou akční. V Revlingenu nic není, jen bouda budka a cesta vzhůru směrem na Svukuriset, kam dorážíme po necelé hoďce čerstvé chůze. Na rozdíl od ostatních, převážně cyklistů v celkovém počtu tři, se nezdržujeme a pelášíme cestou zpět do Elga(nad "a" je pořád kroužek). Krásná cesta, vyhupsli jsme nad hranici porostu a užíváme si božích výhledů na jezero, stejně jako pohledů na krásná torza borovic, která tu zbyla na horské planině.
K překvapení nás obou jsou i tady kousavé sviňuchy, zejména pak tam, kde jsou nějaké bažiny či močály. Zřejmě i proto je tempo cesty tak vysoké, k čemuž nám dopomáhají i horské hůlky, skvělý vynález. Nepotkali jsme žádné soby (škoda, předběhli bychom je), čekali na nás až dole v Elga (ano, i tady je pořád kroužek nad „a“). Fajn výlet a my se rozhodujeme, že dáme přechrup na tom samém místě co včera, leč po návratu zpět nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě obrovského vykotlaného kořene na cestě, který nám místní kořeni přichystali jako nepřekonatelnou překážku, abychom jim nerušili soukromí. Celkem vzato to chápeme, chaty tady v okolí jsou opravdu luxusní dřevostavby a tak kdo by se chtěl dívat z luxusní verandy na Defa a dva Vendelíny zaparkované sice o pěkných pár stovek metrů dál, ale na ještě lepším místečku na samém břehu krásného jezera, proti kterému je Mácháč loužička. Nepřekonatelnou překážku v pohodě překonáváme Defíkem lehčí terénní oklikou, abychom nebyli místními považováni za změkčilce a taky abychom jim nedali pocítit pocit sladkého vítězství nad drzými vetřelci. Jejich právo na soukromí však respektujeme, přestože jsme předchozí noc neporušili žádný z platných norských nocovacích zákonů. Nakládáme na kamenité pláži jezera zapomenutou celtu a mobil (Rybičke!!!!) a hledáme jiné místo na přechrup. Daří se rychle, sice poměrně komplikovaný příjezd, ale pár smrčků jsme uťali sekerou, několik borovic přimáčkli k zemi nájezdovým plechem chránícím převodovku proti kamenům v řekách a už jsme na nádherném místě jen pár stovek metrů od včerejšího a ještě k tomu tady nikomu nemůžem vadit. Dobrá, ty smrčky a borovice jsem si vymyslel, aby to bylo trochu dramatičtější, přeci nebudem ničit stromy, ne?
Dáváme koupačku v bystřině a poněkud znavení těmi asi 20km pěškobusu na chvíli uléháme, Rybičke venku, Candy v Defovi. Plány jak dál dáme asi až zítra, kdo by se s tím páral teď, že?
Rybičke :
Do pohody se probouzíme a já dělám večeři. Jsou to fazole na pálivo, neb je jinak ani neumím. Pošmákli jsme si, vytahujeme mojí kytaru a střídavě hrajeme vyděšeným Norům na druhé straně jezera, když tu najednou z ničeho nic se přivalí hejno odporných masožravých muchniček. (pozn. Candy : Ty vole, ale fakt hejno!) Lezou všude a koušou. Off nebo snad Raid jim spíše chutnají než cokoliv jiného. Prolezou i moskytiérou a máme je všude v autě. Kdo nezažil, nepochopí. Jsou tak mrňavé, že skoro nejsou vidět, jen cítíš, jak se ti jich desítky proplétají vlasy, zalétávají pod brejle a moc příjemně hryžou. Pokoušíme se situaci řešit zběsilým úprkem k jezeru, ale bohužel ani tady to není o mnoho lepší, protože prostě přestalo foukat a to muchničkám, těm mrchám masožravejm, náramně vyhovuje.
Padá rychlé rozhodnutí, že TADY teda spát NEBUDEME. To by byla pravda i kdybychom zůstali, neb tam bychom rozhodně neusnuli. Balíme krámy do Defíka v rekordním čase (5min – pozn. Candy) a prorážíme si cestu ostrým terénem zpět na cestu. Otevíráme všechna okna, aby průvan vyhnal potvory z našeho neporazitelného, leč právě trochu dobytého, domu na kolech. Chceme vystoupat co nejvíce do hor a hlavně někam, kde to pořádně fičí, protože muchničky ve fičáku létat neumějí. Volíme intuitivně směr (hlavně nahoru!), přesto se příliš nedaří najít vhodnou odbočku a ani jinak skvělá mapa v GPS příliš nepomáhá. Konečně narážíme na cestu zahrazenou závorou. Vede vysoko a vidíme, že to tam fičí. Jsme unavení, je kolem půlnoci a tak závoru objíždíme lehkou terénní vložkou, snad se to pro jednou nezblázní. Nahoře je krásně (zima a fouká = náš ideál), není na nás vidět od silnice, jsme tu zašiti před celým světem. Otevíráme Defíka dokořán, aby se vyvětral Raid, který sem Candy naivně našplouchal jako obranu proti muchničkám a samou radostí nad tím, jak jsme si poradili, vesele hopsáme všude okolo a otevíráme novou lahev Becherofky.
Jdeme si lehnout, je kolem jedné ráno a kašleme na to, že okolo nás jsou jakési podivné ohrady. To ale ještě nevíme, že tenhle den zdaleka neskončil. A když nahoru přijede první auto a v dáli se objeví světla čtyřkolek, zdaleka netušíme jaké skvělé dobrodružství nás ještě čeká …
Candy :
Nebyli jsme tak hloupí, abychom nevěděli, že ohrada je určena pro domestikované soby, jen jsme se konejšili nadějí, že zrovna TENHLE den by sem nikdo nemusel přijít, proč taky. Opak byl pravdou. První auto dorazilo kolem půl druhé ráno a krátce nato se objevila na horizontu světla čtyřkolek a vzduchem se začal šířit zvuk stáda sobů, napřed nepatrně, posléze velmi zřetelně. Rybičke usnul, já s obavami sledoval další přijíždějící vozidla a bylo mi jasné, že tenhle zátah nebude na nás. Kolem druhé ráno dorazilo obrovské stádo domestikovaných sobů hnané moderními pastevci na squadech a crossových mašinách. Stádo se za šíleného hluku vměstnalo do kruhové ohrady a s halasným bekotem přestalo splašeně poletovat od jednoho konce corridy k druhému. Sledovali jsme to celé okénky z Defa s vědomím, že tady jsme na zapřenou, závoru na cestě soukromým pozemkem jsme překonali menší terénní oklikou a to by se jaksi nemělo.
V mezičase se sjížděla auta jedno za druhým, z nich vystupovali lidé s podivnými provázky a postupně se jali vstupovat do ohrady. A pak to začalo. V nepopsatelné extázi, soustředěni jen na zvířata v ohradě, vrhali muži i ženy svá lasa, spíše barevné kabely se zpevňujícím motouzem uprostřed a okem na jednom konci, na mladé kusy, povalili je na zem a nožem jim cosi prováděli na obou uších, to vše za hysterického přesunu stáda z jedné strany na druhou. Pokřiky lidí uvnitř ohrady, hlasitý bekot uštvaných sobů, mezi jejichž koníčky rozhodně nemůžeme řadit vytrvalostní běh, prach zvířený snad tisícem kopyt, maximální koncentrace lovců vyhlížejících svou oběť, to vše pod rouškou „tmy“ polárního dne.
To už jsme byli venku a mně nedalo, abych se nezeptal inteligentně vyhlížejícího Nora, wo co tady jako go.
Jasně, že to bylo značkování mladých kusů, které se provádí na začátku července, kdy je mladým mezi třemi až šesti týdny. Ve volně se pasoucím stádu rozptýleném po celém kraji, jsou kusy náležející různým majitelům, kteří si svá mláďata poznají podle matky, u které se zdržuje. Má-li matka na uších vyřezaný znak majitele, je mládě automaticky také jeho. Celá akce se provádí jednou za rok a pro majitele je nesmírně důležité zmapovat přírůstky, protože jinak je stádo až do podzimu opět volně na pastvě. Na podzim se stádo opět shromáždí a ztenčí o předem domluvený počet kusů, na které již čekají natěšení mlsouni. Lidé si navzájem příliš nepomáhají, spíše je to rodinná záležitost a výkonnost jednotlivých „chytačů“ samozřejmě kolísá. Majitel, který si „uloví“ svoje mládě, si schová po obřezání uší malý smotek chlupů do kapsy, aby doma nezapomněl, kolik má nových mláďat.
I pro rodilé Nory je tento obřad výjimečnou záležitostí, na kterou dostat pozvánku znamená být členem rodiny pastevce nebo alespoň dobrým přítelem; když jsme jim řekli, jak jsme se sem dostali, říkali nám „lucky bastards“, protože majitelé a pastevci sobů jsou prý zvláštní skupina lidí se silným vztahem k přírodním zákonům, kteří neradi mluví a o publicitu příliš nestojí. Pokud by se čumilů nakupilo příliš, celou akci by raději odvolali, jakkoli sehnat stádo dohromady trvá čtyři až šest dní práce ve dne v noci. Mno, lucky jsme, ale bastardi…? Řekněme – taková hříčka angličtiny.
Zde bych možná odbočil – z mého působení ve Švédsku vím, že lidé ve Skandinávii, kteří se navzájem dobře znají, nemají problém si říkat i dost silné výrazy a označovat se i na veřejnosti poměrně neetickými názvy. Trochu jsem se tomu divil, ale oni to zas tak neberou…“hey Mišál, take it easy, heh? We love each other“. Jo, říkali mi Mišál.
V jednu chvíli nás všechny čumily odehnali pastevci pryč, protože v ohradě se právě narodilo mládě soba a tak bylo potřeba nechat matku i malé v klidu. Zvláštní bylo, že i stádo čítající několik stovek hlav se přesunulo na druhý konec ohrady, takže mládě bylo úplně samo, bez matky, a pokoušelo se vstát. Po chvíli jej pastevci přenesli do jiné části ohradního labyrintu, odchytili i jeho matku a dali je k sobě a značkování pokračovalo dál. Kolem čtvrté ráno začalo vycházet slunce nad obzor (v tuto dobu panuje nad Norskem polární den, takže se nikdy úplně nesetmí a slunce zapadá kolem jedné ráno) a začalo kreslit fantaskní scény na vrcholcích hor.
Do toho neustává bekání a přelétávání stáda z jedné strany na druhou, pokřik pastevců, zdánlivý chaos, který nezasvěcený prakticky nechápe. Jak je možné, že majitel pozná v letícím sobovi svůj kus a identifikuje k němu adekvátní mládě? Trénink, říkají Norové.
„Jak jsou vlastně pastevci organizováni?“, je další náš dotaz.
„Taky jsem se na to ptal“, odpovídá chlapík z Osla, jehož žena pochází z tohoto kraje a tak se sem dostal (čtyři dny čekal, zda se mu pastevci ozvou. Dnes ráno ve dvě mu zavolali „tak asi dneska…“).
„No a…?“, nedáváme se odbýt, „jak to tedy je?“.
„Nevím, nemluvili se mnou“, vece ten chlapík klidně. „Oni jsou divní, no“, uzavírá a zamilovaně hledí na neutuchající vřavu v kolbišti.
Mezitím dorazí matka jeho ženy, jež zde vlastní několik kusů po svém zesnulém manželovi (a tak se sem „náš“ chlapík dostal, ahááá!) a začne si s námi lámanou anglinou povídat. Chlapíka mezitím někam posílá a my pomalu umíráme zimou a nevyspáním. Rybičke decentně odchází udělat kafe do Defa, což dámě neunikne. „Hej, kam jdeš?“, ptá se nechápavě nad tím, jak někdo může odejít z tak zajímavého teátru. „Dělat kafe“, říká Rybičke, „potřebujem něco na zahřátí“. Dáma říká, že poslala zeťáka, aby nám přinesl něco na posilněnou do kafe. Jééé, to jste hodná, paninko, jsme dojati takovou péčí. Po chvilce se vrací náš chlapík a v ruce má kus syrového, jen v soli naloženého sobího masa. „Jako za starých časů“, říká, okrajuje lůj a dává nám okoštovat. „Počkejte, nejezte to!“, říká jeho tchýně, znovu nám doporučuje uvařit si kafe a sobí maso hodit dovnitř. To víš, podruhý ti to nesežerem, tak žvýkáme maso s příchutí srnky, jen mnohem, mnohem tmavší a chuťově silnější. Řekl bych, že takhle nějak může chutnat maso z právě skoleného divočáka. Mimochodem, sobi z okolí jezera Femundsen mají výbornou chuť, protože trávy je tu dostatek a je velmi šťavnatá. Říkají znalci.
Tady by se možná slušelo říci, že někteří Norové vůbec nenakupují maso v obchodě, jen si objednají 2 soby a několik ovcí a mají na rok vystaráno. Praktické, že?
No ale ten mrazák…..
Kolem šesté ráno neformální šéf pastevců začne otevírat plot ohrady a dává tím najevo, že všechna mláďata jsou označkovaná. Nikdo nesmí stát v místě, kudy budou sobi pelášit k řece, nikdo, ani fotograf. Stádo stojí na druhém konci ohrady a čeká, až lidé uvolní výstup z ohrady. Když se tak stane, sobí řeka se vylije ven a řítí se k řece za šíleného řevu, protože během značkování sobi vypotili téměř veškerou zásobu vody a matky nemají z čeho dělat mléko pro mláďata. Na tento okamžik všichni čekají; šest dní sháněli stádo po všech koutech, nespali, nejedli a teď bylo konečně pohromadě, jenže celé divadlo právě končí. Sobi letí jako o život, najednou se na náhorní planině objeví živý proud sobích těl pelášících k životadárné tekutině.
Během několika sekund je po všem, hlasitý ryk sobů utichl a po pár minutách se jen zdáli ozývá spokojené bekání zvířat už pokojně se pasoucích. V několika dalších okamžicích se okolní svahy hor zaplní malými tečkami světlých sobích těl, lidé se lehce usmívají a sledují pomalu mizející stádo.
Kolem půl osmé končí všechen zmatek, mláďata nalezla své matky poztrácené ve značkovacím chaosu, matky nalezly správný směr k pastvinám a pastevci zamíří ke svým domovům, aby spočítali letošní potencionální zisky.
My také balíme, šéf pastevců nás sice poměrně zdvořile, ale nekompromisně vyhazuje pryč. Neprotestujeme, jsme tady vetřelci a vlastně jsme tu neměli co pohledávat.
Noc beze spánku nám ale bohatě vyvažuje mimořádný zážitek a kousek pravého, syrového sobího masa naloženého v soli, které žvýkáme ještě dlouho poté. Žhavíme čtyři svíčky pětiválce (a pak, že Angláni nemaj´ smysl pro humor!), sjíždíme dolů a bez nějakých přehnaných nároků na krásu místa uléháme na pár hodin...
…a zítra je vlastně dnes a co budeme dělat si řekneme, až se probudíme…chrrrchrrr.